Ve vlastní pasti

24. června 2018 v 18:48 | The Girl |  "Poezie"
Zdravím, po dlouhé době příspěvěk na téma týdne. Popravdě jsem zvědavá na reakce.


Opět ztrácím se,
opět se nezyznám sama v sobě,
opět mučím se,
opět svěřuji se pouze tobě.

Ležíme vedle sebe, jen my dva. Cítím něco zvláštního, co obvyklé nebývá. Ale... Má to háček. Je tu někdo další. Další vztah. Další záležitost koukajíce jako vrah. Sám nevíš, co myslet si máš. Váháš. Snažíš se ve mně vyznat. Směješ se mé zmatenosti. Mé zmatenosti, která mě vytáčí. Miluji jiného a šťastně s ním prožívám všechny chvíle. Přesto tu teď ležím s tebou. Díváme se na sebe, až uhýbám zbaběle. Uhýbám pohledem, protože nevydržím se do tvého dívat zpříma. Hrdě. Hrdost? Té mám až dost. Zbabělost se o slovo též hlásí. Jak neskutečně těžké mi připadá vyslovit to, co cítím. Vím to já? City. Ach ty city. Vím jen, že chci s tebou být, to pouto nelze přehlédnout, Z mé strany avšak spíše o sourozenecké kráčí. Opět se Ti ztrácím v pláči. Lépe to vyjádřit neumím.

Sama před sebou srdce své zavírám,
až má pocit, že zevnitř umírám,

Na závěr chci říci, že past jsem vytvořila znamenitou. Past na sebe samotnou. Past, která sklapla právě těď. A jen tak lehce vymanit se z ní nedá.
 

Ty

5. března 2018 v 17:32 | The Girl |  "Poezie"
Jedna starší...

Slzy v očích, v hlavě tebe,
šlo jen o hřích? Zima zebe.
Miluji Tě? Jsem si jistá.
Neslyším tě. Sebejistá?
Další srdce zlomené,
mám na svědomí opět já,
za čím se všichni ženeme,
jsem opravdu tak nevinná?
Ke svým citům bojím se přiznat.
Co bude dál?
Musím se rozhodnout,
snad nebude sám,
jdu plamen rozžehnout.

Karlův most

28. února 2018 v 18:01 | The Girl |  "Poezie"
Zdravím mí drazí, tak mám opět horší období, což šlo znatelně poznat z minulé básně. Překvapivě tento kousek je poněkud veselejší, protože je potřeba se v těchto časech rozptýlit a jaký je lepší způsob, než popíjení pivka se spolužákem a polední pauze? :D

Sedíme nahoře,
nad modrou Vltavou,
myslíme na moře,
racci tam poženou.
Velká hejna plachtí nad námi,
Pražský hrad se tyčí za námi.
Slunce svítí, prsty mrznou,
on se řítí, sic nehlesnou,
šílí nahlas, furt se směje,
je tu halas, smích nás hřeje.
Musíme užívat posledních chvil,
neplýtvat tím časem, který nám zbyl.
 


S tužkou v ruce

27. února 2018 v 21:58 | The Girl |  "Poezie"
Jedu Prahou noční tramvají,
tam, kde mě lidi neznají,
držím v ruce tužku starou,
když najednou lidé vstanou.
Co se děje? Ptám se sebe
nikdo neví, pán se směje.
A tak se jen schoulím,
dál nevnímám,
mžourám skrz hustý dým,
přesto se usmívám.
Držím v ruce tužku starou,
lidé mizí.
Držím v ruce tužku starou,
co s problémy, když nastanou?
A už nastal,
přejela jsem,
někdo volal,
on míří sem.
Já urychleně, zbrkle vstávám,
tak to již mám ve zvyku,
rukama zběsile mávám,
málem ztrácím kabelku.
Úspěšně jsem vystoupila,
radujme se,
Bez pohromy dorazila,
veselme se.

Stín

13. prosince 2017 v 21:18 | The Girl |  "Poezie"
Zdravím, tak jsem opět tady, trochu jiná, ale stále jsem to já. Má tvorba, nebude asi pravděpodobně stále příliš veselá, hlavně co se týče básniček, to ostatní bude nejspíše o něco sympatičtější. Přeci jen nejsem úplná depkařka, jak se může zdát, mnoho lidí, mě považuje za flegmatika a spíše pozitivnější osobu :D. Tak už nic neříkám, čtěte!


Světlý stín tmou běží,
rozeznatelný je stěží,
tma se šíří dál a dál,
zustal tu pán, co se smál.
Smích se odráží od(e) zdi ke zdi,
opakuje jen "nespi, nespi,nespi",
ozvěna se tříští na tisíc kousků,
kdo ze mě udělal takovou trosku?
Snažím se dozvuky ignorovat,
za jakousi masku, pokouším se schovat.
Vše postupně pomalu utichá
a čas prachsprostě zaniká.

Kam dál