Co poslouchám

6. dubna 2016 v 17:57 | The Girl |  Hudba
Tak jsem si řekla, že bych sem mohla dát tipy na nějakou hudbu, kterou teď poslouchám. a byla bych ráda, kdybyste napsali, co poslucháte vy, abych objevila něco nového. Nebráním se ničemu :).

Tak jako první bych zmínila Moderat, od nich mám v mobilu už dvě alba, plus tuto píseň. Zlatý Rádio jedna, tam jsou zajímavé věci. Nejlepší na tom je, že budou v Praze a já na ně jdu s mamkou! Jo mimochodem jsou z Německa.


Poslední dobou, no vlastně tak už přes rok, jsem závislá na electro swingu, konkrétně od Parova Stelara a tahle písnička je prostě nejlepší. (Jsem zvědavá, kdy mi začne lézt na nervy :D)


Mám ráda Lipa a tuhle považuji za jeden z nejpovedenějších kousků. Předpokládám, že jste to všichni někde slyšeli, ale tak kdyby náhodou :D...


Tak na tohohle klučinu jsem narazila včera, a to proto, že mamka úplnou náhodou vyhrála lístky na jeho koncert a přenechala je mně a mému doprovodu. Hned co jsme si pustila jeho tvorbu, jsem si ho zamilovala. Tento způsob tvorby je pro mě zajímavý a neotřelý.


A jako poslední sem přidávám objev, který mi podstrčil Spotify, stále mám pocit, že jsem to někde slyšela ale netuším kde :D.

 

Temnota ve světle

23. března 2016 v 21:56 | The Girl |  "Poezie"
Potácela jsem se temným světem,
temnota mne zcela obkolopvala,
byla jsem stále tím dítětem,
které po pomoci volá.
Křičela jsem a volala,
ale ono nic,
ani špetička dobra.
Jak mě můžete neslyšet,
nechápu a potácím se dál.
Jako bych moře slyšela šumět,
to ale byl nejspíš klam.
Opatrně ohmatávám stěny kolem sebe,
jsou chladné, až mě to nutí ucuknout,
plamen bych potřebovala rozžehnout,
abych získala alespoň trochu světla,
tu malou kouli naděje,
co se na vás usměje.
Nejlepší by bylo Slunce,
které by bylo přenosné,
ohřálo by nám srdce,
ihned by to uzdravilo nemocné.
Dá se říci, že každý má v sobě kousek SLunce,
kousek té teplé naděje,
tvořící nám na tváři úsměvy,
šířící pozitivní energii.
Najednou mě něco po tváři jemně pohladilo,
jako by to něco nějakou prosbu mělo,
zvednu pohled ze země,ihned si cloním oči,
doufám že ta jeskyně tady někde končí.
Rozběhnu se naproti,
co nejdál z té temnoty.
Rozhlížím se kolem sebe,
jak je modré nebe.
Vše ze zlata je,
na větvích se třpytí závoje.
Všude je zkrátka světlo,
světlo, co mě osvobodilo.

Ohlédnnutí zpět

12. března 2016 v 20:14 | The Girl
Už zase sedím na židli,
u noťasu ve svém pokoji,
projíždím staré zprávy,
které jsme si spolu psali,
je vidět posun vztahu,
toho vztahu mezi námi,
jak jsme byli jenom kamarádi.
Všichni se mi v té době smáli,
že nemůžeme být jen kamarádi,
že se mi musíš líbit,
že je v tom něco víc.
Ale mě jen bavilo si stebou psát,
čím dál tím víc.
Psali jsme si spolu rok a půl,
neuvěřitelná doba,
uteklo to jako voda.
A pak to přišlo,
ta první schůzka s tebou,
nic vzláštního jen dva známí,
stále jsme byli jen kamarádi.
Potom jsme si dále psali,
nic nového mezi námi.
Až v létě,
k nečemu ses mi přiznal,
a vlastně tak lásku vyznal.
Bylo to příjemné překvapení,
posun vztahu mezi námi,
došlo na další setkání,
nic nového mezi námi,
trvalo to ještě chvíli,
než jsme byli ve vztahu.
Ale teď jsme spolu,
jetsli jsme šťastní?
Neřekla bych,
ty chvíle předtím bych chtěla zpátky,
chci zas roli tvé kamarádky.
I když ty chvíle s tebou zahodit nechci,
ani ty tvé neustálé, neustálé kecy.
Mám te strašně ráda,
možná a příliš,
proto mi tak strašně chybíš.
Musím chvíli vydržet,
pochopit, že zkrátka nemáš čas,
nesmím ti vyčítat zas.
Tak mi jen zbývá projíždět staré zprávy,
a zapomenout na mé užírání.
 


Komedie života

9. března 2016 v 17:01 | The Girl |  Téma týdne
Stojím a usmívám se, vypadám šťastně,
ve skutečnosti cítím se špatně,
nic mě nebaví, v hlavě mám jen jeho
je to nespravedlivý, chci konec toho všeho.
Ale jaký by ten konec měl být,
nemyslím tím s ním se rozejít,
možná lepší by to bylo,
měně trápení by bylo
ale nebylo by to i smutné?
Kdo ví, rozhodnouti se neumím,
jsem jen stálé váhání,
jsem nerozhodnost sama.
Tak jen bloumám se slzami v očích
a čekám, až to všechno skončí
nechci rozchod,
jen nějaké řešení,
potřebuji něco na uklidnění,
ale co mělo by to být?
Asi bych s tím měla někam jít.
Ne, jsem prostě komedie sama,
jen blbá nána uplakaná,
umím se jen litovat, to je vše.
Musím se jen vzchopit a přestat se litovat,
stačí jen toto období chvíli přečkat.

Školní

8. února 2016 v 21:30 | The Girl |  "Poezie"
Tak tady je zase má tvorba, řekla bych, že vám to dosti bude povědomé :D.


Hlasy doléhají ze všech stran,
já tiše sedím a píši,
doufám že nebudu zkoušena,
rychle a tiše dýši.
Učitelka na mě ulpívá pohledem,
ja radši klopím zrak.
Všichni doufáme, že zkoušení nebudem,
ale nic nám to není naplat.
Koho si asi učitelka vybere,
každý sám sebe se ptá,
otázku snad na mě mít nebude,
přeci není tak zlá.
Učitelka ale nikoho nešetří,
všech se postupně ptá.
Ve třídě vládne příšeří,
řekla bych skoro až tma.
Hypnotizuji pohledem hodiny,
zbývá jen minutka, možná dvě,
hm, to mne zkoušení nemine.
Měla jsem pravdu,
už se mě ptá,
jsem z toho celá zoufalá.
Třídou zní mé ubohé mlčení,
můj mělký rychlý dech,
osvobozuje mne náhlé zvonění,
vmžiku běžím po schodech.
Pryč z té stísněné budovy,
z toho temného vězení,
plnými doušky vdechuji vzduch,
bohužel mne dusí aut puch.
Toť osud smutný života v Praze,
pak mi tvrďte, že žije se tu blaze...

Kam dál