Ty

5. března 2018 v 17:32 | The Girl |  "Poezie"
Zdravím mí drazí, opět publikuji nepříliš veselý kousek, ale předpokládám, že mnoho z vás tyto pocity důvěrně zná. Mé smutky jsou čím dál tím horší, už se trochu začínám bát. Vlezlo to na mě už v neděli, tak jsme si s kamarádem řekli, že to zaženeme v kině, film byl děsnej, ale potom jsme si popovídali a zasmáli se, ale potom, co vystoupil z metra jsem opět byla bezradná. Nemá to důvod, jen prostě sedíte a cítíte, že vás něco tíží, a že se vám chce strašně brečet. No dnes jsem vstala a opět samé pocity, ve škole se to moc nezlepšilo. Málem jsem se uprostřed třetí hodiny sebrala a odešla, nešlo to vydržet, téměř jsem nevnímala. No doufám, že to bude lepší. Takže hurá už do čtení :D.

Slzy v očích, v hlavě tebe,
šlo jen o hřích? Zima zebe.
Miluji Tě? Jsem si jistá.
Neslyším tě. Sebejistá?
Další srdce zlomené,
mám na svědomí opět já,
za čím se všichni ženeme,
jsem opravdu tak nevinná?
Ke svým citům bojím se přiznat.
Co bude dál?
Musím se rozhodnout,
snad nebude sám,
jdu plamen rozžehnout.
 

Karlův most

28. února 2018 v 18:01 | The Girl |  "Poezie"
Zdravím mí drazí, tak mám opět horší období, což šlo znatelně poznat z minulé básně. Překvapivě tento kousek je poněkud veselejší, protože je potřeba se v těchto časech rozptýlit a jaký je lepší způsob, než popíjení pivka se spolužákem a polední pauze? :D

Sedíme nahoře,
nad modrou Vltavou,
myslíme na moře,
racci tam poženou.
Velká hejna plachtí nad námi,
Pražský hrad se tyčí za námi.
Slunce svítí, prsty mrznou,
on se řítí, sic nehlesnou,
šílí nahlas, furt se směje,
je tu halas, smích nás hřeje.
Musíme užívat posledních chvil,
neplýtvat tím časem, který nám zbyl.

S tužkou v ruce

27. února 2018 v 21:58 | The Girl |  "Poezie"
Jedu Prahou noční tramvají,
tam, kde mě lidi neznají,
držím v ruce tužku starou,
když najednou lidé vstanou.
Co se děje? Ptám se sebe
nikdo neví, pán se směje.
A tak se jen schoulím,
dál nevnímám,
mžourám skrz hustý dým,
přesto se usmívám.
Držím v ruce tužku starou,
lidé mizí.
Držím v ruce tužku starou,
co s problémy, když nastanou?
A už nastal,
přejela jsem,
někdo volal,
on míří sem.
Já urychleně, zbrkle vstávám,
tak to již mám ve zvyku,
rukama zběsile mávám,
málem ztrácím kabelku.
Úspěšně jsem vystoupila,
radujme se,
Bez pohromy dorazila,
veselme se.
 


Stín

13. prosince 2017 v 21:18 | The Girl |  "Poezie"
Zdravím, tak jsem opět tady, trochu jiná, ale stále jsem to já. Má tvorba, nebude asi pravděpodobně stále příliš veselá, hlavně co se týče básniček, to ostatní bude nejspíše o něco sympatičtější. Přeci jen nejsem úplná depkařka, jak se může zdát, mnoho lidí, mě považuje za flegmatika a spíše pozitivnější osobu :D. Tak už nic neříkám, čtěte!


Světlý stín tmou běží,
rozeznatelný je stěží,
tma se šíří dál a dál,
zustal tu pán, co se smál.
Smích se odráží od(e) zdi ke zdi,
opakuje jen "nespi, nespi,nespi",
ozvěna se tříští na tisíc kousků,
kdo ze mě udělal takovou trosku?
Snažím se dozvuky ignorovat,
za jakousi masku, pokouším se schovat.
Vše postupně pomalu utichá
a čas prachsprostě zaniká.

Školní

8. února 2016 v 21:30 | The Girl |  "Poezie"
Tak tady je zase má tvorba, řekla bych, že vám to dosti bude povědomé :D.


Hlasy doléhají ze všech stran,
já tiše sedím a píši,
doufám že nebudu zkoušena,
rychle a tiše dýši.
Učitelka na mě ulpívá pohledem,
ja radši klopím zrak.
Všichni doufáme, že zkoušení nebudem,
ale nic nám to není naplat.
Koho si asi učitelka vybere,
každý sám sebe se ptá,
otázku snad na mě mít nebude,
přeci není tak zlá.
Učitelka ale nikoho nešetří,
všech se postupně ptá.
Ve třídě vládne příšeří,
řekla bych skoro až tma.
Hypnotizuji pohledem hodiny,
zbývá jen minutka, možná dvě,
hm, to mne zkoušení nemine.
Měla jsem pravdu,
už se mě ptá,
jsem z toho celá zoufalá.
Třídou zní mé ubohé mlčení,
můj mělký rychlý dech,
osvobozuje mne náhlé zvonění,
vmžiku běžím po schodech.
Pryč z té stísněné budovy,
z toho temného vězení,
plnými doušky vdechuji vzduch,
bohužel mne dusí aut puch.
Toť osud smutný života v Praze,
pak mi tvrďte, že žije se tu blaze...

Kam dál