Stín

13. prosince 2017 v 21:18 | The Girl |  "Poezie"
Zdravím, tak jsem opět tady, trochu jiná, ale stále jsem to já. Má tvorba, nebude asi pravděpodobně stále příliš veselá, hlavně co se týče básniček, to ostatní bude nejspíše o něco sympatičtější. Přeci jen nejsem úplná depkařka, jak se může zdát, mnoho lidí, mě považuje za flegmatika a spíše pozitivnější osobu :D. Tak už nic neříkám, čtěte!


Světlý stín tmou běží,
rozeznatelný je stěží,
tma se šíří dál a dál,
zustal tu pán, co se smál.
Smích se odráží od(e) zdi ke zdi,
opakuje jen "nespi, nespi,nespi",
ozvěna se tříští na tisíc kousků,
kdo ze mě udělal takovou trosku?
Snažím se dozvuky ignorovat,
za jakousi masku, pokouším se schovat.
Vše postupně pomalu utichá
a čas prachsprostě zaniká.
 

Školní

8. února 2016 v 21:30 | The Girl |  "Poezie"
Tak tady je zase má tvorba, řekla bych, že vám to dosti bude povědomé :D.


Hlasy doléhají ze všech stran,
já tiše sedím a píši,
doufám že nebudu zkoušena,
rychle a tiše dýši.
Učitelka na mě ulpívá pohledem,
ja radši klopím zrak.
Všichni doufáme, že zkoušení nebudem,
ale nic nám to není naplat.
Koho si asi učitelka vybere,
každý sám sebe se ptá,
otázku snad na mě mít nebude,
přeci není tak zlá.
Učitelka ale nikoho nešetří,
všech se postupně ptá.
Ve třídě vládne příšeří,
řekla bych skoro až tma.
Hypnotizuji pohledem hodiny,
zbývá jen minutka, možná dvě,
hm, to mne zkoušení nemine.
Měla jsem pravdu,
už se mě ptá,
jsem z toho celá zoufalá.
Třídou zní mé ubohé mlčení,
můj mělký rychlý dech,
osvobozuje mne náhlé zvonění,
vmžiku běžím po schodech.
Pryč z té stísněné budovy,
z toho temného vězení,
plnými doušky vdechuji vzduch,
bohužel mne dusí aut puch.
Toť osud smutný života v Praze,
pak mi tvrďte, že žije se tu blaze...

Baví mne žít

5. února 2016 v 21:14 | The Girl |  Téma týdne
Ahoj lidičky, tak tady je další článek na temá týdne, snad se bude líbit a vydržíte číst až do konce. Moje myšlenky padaly opět nesourodě, tak doufám, že vám to i přesto, bude dávat smysl ;).

Tohle téma bych si měla položit jako jednu velkou otázku. Baví mne žít? No, řekla bych, že ano, mám ráda život. Můj život je rodina, kamarádi, přítel, na jídlo také nesmíme zapomenout. Jsem velký milovník jídla. Jídlo je velice důležitý faktor, bez něho bychom totiž nemohli žít a i pomocí jídla si můžeme život udělat hezčí, pro někoho je jídlo vězení, ze kterého nejde uniknout, pro mne je v některých chvílích osvobozením. Když si uděláte jídlo hezké, povede se vám, hned máte větší chuť ho snít a příště ho udělat znovu. A když ne, poučíte se z chyb a zkusíte to znovu. Člověk se podle mne vůbec nejlépe učí ze svých vlastních chyb. Alespoň v mém případě to tak je, s každou novou chybou, s každým novým omylem se mi odhalí kousek nové pravdy/skutečnosti.
Samozřejmě jsem měla období, kdy mě žít nebavilo a tyto chvíle občas zpět probleskávají, řekla bych, že tak to má většina z nás, neklid doma, škola se hroutí, přátelství vztahy. Nic není zkrátka tak, jak bychom si představovali, ale většinou se to nějak urovná. U mě jsou tyto chvíle opravdu krátké, ale časté, řekla bych. U mě je ten problém (výhoda?), že když něco zvořu, ihned se rozbrečím, strašně mě to sebere, ale jak rychle to přišlo, tak rychle to odejde, přijdu domů a s klidem oznámím, co se stalo, načež je mi vyčteno, že mi nic není líto, že si ničeho nevážím, že ji mi vše zcela ukradené. Tisíckrát dokola můžu opakovat, že to tak není, ale nikdo mě neslyší.
Ale i přesto mně baví žít a života bych se rozhodně vzdát nechtěla. Baví mně žít pro kamarády, pro chvíle, kdy jsme se smáli a učitelé si určitě mysleli, že jsme pili (na cyklisťáku by se tomu nikdo nedivil), ale nepili, byla to prostě taková euforie, čistá radost ze života, nic nás netrápilo, byli jsme v přírodě, sjížděli velkou rychlostí z kopce, unavení se váleli na pískovně, zcela vyčerpaní ulehli do postele, a přesto jsme stále byli plní energie a vyprávěli si leccos. Nádherná byla chvíle, kdy jsem šla do lesa, hlouběji a hlouběji, hledala jsem totiž borůvky. Byla to nádhera, čistý vzduch, klid, pohoda, všude borůvky (akorát ti komáři mě úplně nemuseli obtěžovat). Byla jsem tam jen já a příroda a zcela mi to vyhovovalo, já jsem totiž stejně tak ráda sama jako s kamarády, ale někdy potřebujete kamarády a někdy zase potřebujete samotu.
Baví mě žít, ale přesto jsem pomýšlela na smrt. Strávila jsem dlouhé chvíle přemýšlením nad tím, co je po smrti. Jestli bych si pamatovala, že jsem žila. Jestli bych dostala nové tělo. Byla jsem v pokušení prostě skočit a přesvědčit se, prostě jsem byla strašně zvědavá.
Ten článek by měl míti asi závěr, ale jaký? Asi takový: Užívejme si života dokud jsme mladí, doku doopravdy žijeme, nikdy nemůžeme vědět co se v příští sekundě, hodině, dni, týdnu, měsíci, roce, letech stane.
 


Pomsta

3. února 2016 v 13:56 | The Girl |  "Poezie"
Nekonečno, které na nás všechny čeká,
černočerná tma pohlcující předměty kolem nás.
Ve středu toho všeho sedí dívka,
dívka, která se toho všeho leká,
děsí ji toto temno,
to nic kolem ní.
Ta dívka je plachá,
bojí se cokoli říct,
nechce upoutat příliš pozornosti,
nechce odhalit líc.
Té dívky si všiml muž,
ulpěl na ní pohledem,
dívka vytáhla kuš pomalým pohybem.
Tiše na něj hleděla a na srdce mu mířila,
už včera se totiž rozhodla, co s tím mužem udělá,
ten muž byl prachsprostý vrah,
teď mu srdce bilo na poplach
z očí mu čišel velký strach.
Strach z toho, co mu osud přichystal,
ze jeho činy které naspáchal.

Čekám

31. ledna 2016 v 9:55 | The Girl |  Slohy
Ahojky lidičky, tady je jeden, tak trochu depresivní článek na téma týdne, pokud máte náladu číst si neuspořádané myšlenky jedné holky jen do toho :).


Kam dál